Radši být sama (Elegantní náfuka #2)

Dnešní povídka navazuje na minulou - má stejnou hlavní hrdinku. V dnešním díle jí čeká zvláštní cesta a ještě podivnější rozhovor. Snad se bude líbit, zanechte komentář :)

Cesta autobusem nikdy neprobíhala tak zvláštně, jako tato. Když jsem už byla ve městě, začalo pršet a na mě padaly kapky, tak jsem zavřela okénko. A pak jsem se začala cítit stísněně a modlila jsem se v duchu, aby se ta holka, co seděla vedle mě, zvedla a sedla si jinam. Těšila jsem se na svého přítele, ale nechtěla jsem dneska mít kontakt s lidmi. Žádný. Maximálně přes obrazovku, to ano. Kontakt přes obrazovku, sama u počítače nebo notebooku.

Do uší mi hrála nová hudba a já si stále přehrávala stejnou písničku, líná zmáčknout v přehrávači tlačítko na opakování jedné skladby. Nakonec jsem to udělala, protože mě to přestalo bavit přepínat.

"Měla bych si vzít tu mikinu na sebe, ať ji nemusím tahat a ať nezmoknu," napadlo mě. A jelikož moje lenost má dneska divné nálady, jsem líná i tu mikinu pouze držet v ruce.

Moje srdce plesalo do rytmu písničky. Sledovala jsem okolí. Stále jemně pršelo, ale v dáli byly mraky roztrhané a sluníčko už vysvitlo.

"Liso?" ozvalo se vedle mě a já s sebou trhla. Ten hlas byl sice zastřený hudbou, ale pěkně blízko. Otočila jsem hlavu, abych se podívala, kdo mě to ruší při poslouchání hudby. Moje hlava se psychicky připravovala na kontakt s člověkem. Ne přes obrazovku ale s člověkem vedle mě.

„Ahoj Rebecco,“ usmála jsem se a přála si, aby si nechtěla povídat. Samozřejmě, že se posadila vedle mě a chtěla si povídat.

„Jak se máš, Liso? Co Darreck, jak vám to klape?“ usmívala se tak rozjařeným úsměvem, že mě vidí a já jí bohužel, musela odpovědět.

„Ale, má se fajn. Zrovna za ním jedu mu dát jeho mikinu, kterou si u mě zapomněl. Ale poslední dobou to děsně skřípe. Ale nevím, jestli on to už neví delší dobu, než já,“ postěžovala jsem si, a najednou jsem byla ráda, že si mám komu postěžovat o tom, jak Darreck poslední dobou kašle na povinnosti přítele. Jako utěšit mě, když brečím. Jako obejmout mě před našimi kamarády. A jako přijít za mnou do mého bytu, místo abych já stále musela jezdit za ním. A tak dále, ale to je na delší povídání. Mrzí mě to, štve mě to. Když se ho na to zeptám, jen mi bezduše odpoví.

„Jo? Tak to je dobře. No, to ten můj teď… Nedávno za mnou přijel jen tak ke mně domů a za zády měl kytici. Jen tak. No chápeš to? Já zůstala vyvaleně zírat jak na otevřený vrata. Dyť víš, jak se dřív choval. Byl ke mně hrubej, mlátil mě a tak, až jsem přemýšlela, že od něj odejdu, ale copak mě nechal, abych se s ním rozešla? Ne! A teď se tak snaží, je milej, pozornej a tak, víš?“ Rebecca dál a dál povídala o tom svém úžasném vztahu, že jsem jí až přestala poslouchat. Nezajímalo mě, jaký má pohádkový vztah, i když vím, čím si prošla. Teď ten můj procházel menší krizí (a zejména z jeho strany) a slyšet, že i někteří lidi mají šťastný vztah, bolelo.

„Becco, promiň, ale budu vystupovat. Snad se někdy uvidíme, zajdeme na kafe jo? Napiš. Pustíš mě prosím?“ usmála jsem se přívětivě a ona konečně přestala povídat a upovídaně u toho máchat rukama a s úsměvem mě pustila, abych mohla vystoupit z autobusu.

Nasadila jsem si zase sluchátka a pustila si onu skladbu, kterou jsem poslouchala cestou, než mě Rebecca vyrušila. Musela jsem stále přemýšlet o tom cizinci dopoledne z kavárny. I přes to, že jsem zadaná, mě lákal. A byl tak hezky oblečený, ale děsně nafoukaný!

Přišla jsem před budovu kanceláří a sundala si sluchátka. Vešla jsem dovnitř a v recepci jsem viděla milou starší paní.

„Dobrý den, jdu za Darreckem Jacobsonem,“ ohlásila jsem se a očekávala, že všechno půjde bez problémů.

„Chviličku vydržte, zavolám ho,“ usmála se a já si šla sednout do velmi pohodlně vyhlížejícího křesílka. Bylo kožené, a tak se mi na něj v kraťasech lepily nohy. Porozhlédla jsem se po místnosti a bylo vidět, že nedávno budovu rekonstruovali, jak říkal Darreck. Přízemí, kam sem dohlédla, bylo vepředu prosklené a vzadu u výtahů měly stěny pokryté bílými a šedými dlaždicemi. Na zemi byl bílý mramor a pod skleněnými stolky pár huňatých koberečků. „Slečno, je mi moc líto, ale pan Jacobson má zrovna jednání, mám mu něco vyřídit?“

Vstala jsem a šla jsem k paní u recepce. „Jen mu dejte tohle, že mu to posílá Lisa, bude vědět, díky,“ usmála jsem se a podala jsem jí jeho mikinu. Pomalu sem vycházela z recepce, když jsem najednou viděla Darrecka jak vystupuje z výtahů.

„Darrecku? Neměl jsi mít jednání?“ zajímalo mě, co tu tak brzo dělá, když recepční mluvila o jednání. A pokud měl opravdu jednání tak muselo skončit dřív, ještě předtím, než mi to recepční říkala.

„Liso? Co ty tady děláš?“ Vypadal překvapeně. Podle jeho výrazu, mě tu vůbec nečekal a podle jeho ošívání, někam spěchal.

„Zapomněl sis u mě mikinu, tak jsem ti jí dovezla, protože má být zima,“ usmála jsem se. „Jdeš na oběd? Půjdu s tebou.“

„Zlato, běž domů, mám domluvenou schůzku s jedním obchodním zástupcem jedné firmy. Je to děsně důležitý a ty na to nejsi oblečená.“

„Ahoj broučku, tak jdeme na ten obídek?“ přitulila se k němu nějaká namyšlená blondýna. Byla vychrtlá, hubená. Měla postavu modelky a dlouhé nohy, které byly ještě delší díky podpatkům, které měla na sobě. Vlasy měla seplé do elegantního drdolu a byla oblečená velmi… vyzývavě. Šaty měla krátké a výstřih hluboký, i přes růžový svetřík, který měla na sobě. Mírně naštvaná jsem si jí měřila.

„Broučku? Darrecku, tak tohle je ten tvůj velmi důležitý obchodní zástupce?!“ vyjela jsem na něj. Nikdy se mi nepovedlo se na něj naštvat. Ale tohle už přepískl.

„Ano Liso, tohle je slečna Bianca Sherbyová, obchodní zástupkyně firmy Sleep & Grow,“ usmál se a mě můj mírný vztek lehce opadl. „Popovídáme si o tom doma, teď musíme jít.“

Prakticky mě vyhnal, abych nezdržovala a oba nastoupili do auta. Cestou z jeho práce mě myšlenky lítaly hlavou a nemohly se zastavit. Byla to opravdu ta obchodní zástupkyně? A proč mu říkala broučku, pokud opravdu nelhal? A co když lhal a podvádí mě s každou sukní co je kratší než nad kolena?