Elegantní náfuka

Přináším Vám novou rubriku, do které budu příspívat snad každou středu s povídkami, většinou jednorázovými. Každá kritika a komentář potěší. Pokud se Vám povídka líbila a chtěli byste další díl, zanechte komentář :)

Fronta k pokladně byla snad nekončící a já už netrpělivě podupávala nohou do dlaždicové podlahy a ošívala se. Stále jsem se ohlížela, kdy se konečně fronta posune a já budu o jednoho člověka blíž svému cíli - kouřícímu se kelímku lahodné hnědé tekutiny se šlehaným mlékem.

Když už jsem konečně dostala své kafe, došla jsem si pro dva pytlíčky sladké dávky a šla jsem se usadit do křesla v rohu kavárny. Opatrně jsem vzala do ruky kelímek kávy a přičichla si.  Moje čichové receptory se daly do pozoru a já si jen užívala tu lahodnou vůni kávy. Můj mozek přestal blikat červeným nápisem pozor nebezpečí výbuchu a mé vnitřní já postupně odkládalo svůj zbrojní arzenál zpátky do přihrádek. Převlékala se z černého bojového kostýmu do pohodlného trička a tepláků a usazovala se v křesle s hrnkem kávy.

Když uběhla ani ne pul minuta od té doby, co jsem se usadila, byla jsem naprosto v klidu, pohlcená vůní a chutí své kávy. Poté, co jsem měla v kelímku zbyteček, mávla jsem na Jessicu ještě o jedno. 

Z tašky jsem si vytáhla noťas a otevřela program Pohoda a vytáhla s tašky papíry. Z práce mě probudilo cinknutí talířku s kávou o stůl. Poděkovala jsem Jessice, která na mě mrkla. Nechápavě jsem se na ni podívala. Hodila očima doleva a já pochopila. Seděl na druhé stran kavárny přímo naproti mě a upřeně mě pozoroval. Pak se usmál a věnoval se knížce.

Než mi došlo, že na něj vlastně zírám, uběhlo asi pět minut. Probralo mě ale to, když vstal a i s kávou a brašnou si to namířil ke mě. Rychle jsem začala dělat, že něco dělám.

"Dobrý den slečno, můžu si přisednout?" zeptal se vcelku hrubým hlasem. Na sobě měl určitě drahé sako, což dokazovaly i zlaté manžetové knoflíčky.

"D-dobrý den, jestli jste si nevšiml, skoro celá kavárna je prázdná a já tu mám něco na práci,"odsekla jsem mu. Nelíbilo se mi, že si ke mně chtěl sednout, ať si jde zpátky tam kde seděl!

"Pokud jsem si předtím dobře všiml, moc práce asi nemáte, když jste mě sledovala dobrých 5 a půl minuty." Na jeho obličeji se objevil vítězný úsměv a já měla pocit, že bych nejradši zmizela a minimálně půl roku chodila kanály.

"Nedívala jsem se na Vás, ale sledovala jsem ulici za okny, na někoho čekám a čekání si zkracuju prací, jestli mě omluvíte, vrátím se teď k účtování," snažila jsem se ho odbít, aby odešel a sedl si zpátky, ale s ním to ani nepohnulo. Dál si seděl a usmíval se na mě.

"Vy jste účetní? Pro jakou firmu pracujete?" zajímal se. Jenže mě se to nelíbilo. Nikdy jsem nikomu nesdělovala osobní informace, pokud ho samozřejmě neznám. Ten muž byl otravný a určitě i hodně bohatý. Všimla jsem si hodinek na pravé ruce, které byly sladěné s manžetovými knoflíčky - obojí zlaté.

"Pane, do toho, kde pracuji Vám nic není, vzhledem k tomu, že neznám ani Vaše jméno. Osobní informace sděluji pouze lidem, kteří jsou mí přátelé a tudíž znám i jejich jméno."

"Mé jméno je Matthew,"podal mi ruku a já jí udiveně přijala. 

"Lisa," odvětila jsem a dál jsem se pokoušela věnovat se práci.

"Mohu Vám tykat, Liso?" zeptal se, ale po mém ošklivém pohledu pokračoval. "Rád bych Vás blíže poznal, mohu Vás pozvat na oběd?"

Viděla jsem jeho sebevědomý úsměv, který se mi více než příčil. Ten muž - Matthew mě doslova vytáčel jeho samolibostí k nepříčetnosti a i když byl velmi okouzlující a šarmantní elegán, musela jsem k němu být upřímná. "Ne, nemůžete mi tykat a na oběd s Vámi nepůjdu."

"Dobře, Liso. Tak snad se tu někdy zase setkáme. Bohužel už musím jít na schůzku, mějte krásný den. Nashledanou." Odnesl si svou dopitou kávu a s brašnou přes rameno odešel rázným krokem pryč. Ještě asi pět minut sem rozdýchávala jeho chování.  

"Půjdu radši pracovat," řekla jsem si v hlavě a udělala jsem si ze svých blonďatých vlasů culík, aby se mi lépe soustředilo. Napila jsem se nedotknuté a  již studené kávy, do které jsem si ani nedala cukr, což mě samu sebe překvapilo.